Státní důchody - proč se už nemůžeme spoléhat jen na stát

Zatím ale nechme plánování stranou a pojďme se nejdřív podívat, proč je to tak citlivé téma a proč kolem něj vzniká tolik emocí. Na úvod mi odpusťte pár obecně známých faktů — bez nich se k podstatě věci prostě nedostaneme.

Většina lidí v seniorském věku, tedy hlavně generace Boomers a část generace X (řekněme zhruba od 55 let výše), vyrůstala v době, kdy byl důchod považován za automatické právo, o které se postará stát, respektive státní rozpočet. Stát tu měl roli garanta důstojného stáří a lidé logicky očekávali, že za celoživotní práci mají na důchod nárok. Tahle generace (čest všem výjimkám) proto jakoukoliv debatu o výši nebo úpravě státní penze často vnímá velmi citlivě. Očekávají spravedlivou odměnu a stačí náznak, že by se měla snížit, nebo že valorizace neporostou tak, jak byli zvyklí — a oheň je na střeše.

Na druhé straně stojí generace mladých, nejčastěji označovaná jako Generace Z a Millennials (řekněme lidé do 45 let). Ti dnes táhnou ekonomiku, platí daně, zakládají rodiny, splácejí hypotéky a snaží se o všechno, co k životu patří. Strašně rád bych napsal, že jsou i politicky uvědomělí, poctivě chodí k volbám, čtou volební programy a vedle dětí se starají i o své rodiče. Bohužel, realita je taková, že právě to politické uvědomění někdy pokulhává — a i proto jsme tam, kde jsme. Ale politiku sem teď tahat nebudeme.

A teď k tomu nejdůležitějšímu:
👉 Má stát garantovat důchod, nebo by si na něj měl každý spořit sám?

• Starší generace většinou odpoví: Ano, stát má zajistit důstojný důchod pro každého.

• Mladší generace spíš říká: Ano, ale stát na to do budoucna mít nebude, a proto si každý musí vytvořit svojí vlastní rezervu a na důchod si šetřit.

• A co na to odborníci? Shodují se v tom, že stát pravděpodobně vždy udrží nějaký minimální důchod, ale na pohodlný život ve stáří to stačit nejspíše nebude — bez vlastních úspor a soukromého zajištění to nepůjde.

Proč si ale mladší generace myslí, že stát nezvládne garantovat důchody v takové podobě, jakou mají dnešní senioři? Mladší generace vidí, že co fungovalo před 30 lety, dneska prostě neplatí. Hlavní důvody, proč spousta lidí pod 45 let nevěří, že stát dokáže dál vyplácet tak štědré důchody jako teď, jsou hlavně tři:

1️⃣ Mění se demografie
Je to jednoduchá matematika: stárneme. Přibývá seniorů a ubývá mladých, kteří by na ně odváděli peníze. Dřív stačilo pár pracujících na jednoho důchodce, dneska se to poměr obrací a v budoucnu se to zhorší ještě víc.

2️⃣ Stát už dnes jede na dluh
Rozpočet je v deficitu, dluh roste — a na důchody jde čím dál větší kus peněz. Každý další rok je to těžší ufinancovat, aniž by se muselo šetřit jinde, nebo zvedat daně.

3️⃣ Společnost se mění
Mladí dnes chtějí víc svobody, investují, budují si vlastní rezervy a nechtějí být závislí na slibech státu. Vědí, že spoléhat se jen na "někdo se o mě postará" už není jistota.

1️⃣ Měnící se demografie v České republice 

Fakt je jednoduchý: v Česku přibývá seniorů a ubývá mladých, kteří na jejich důchody vydělávají. Populace stárne, lidé se dožívají vyššího věku a tento trend se nezastaví. Český důchodový systém je průběžný, což znamená, že peníze, které stát každý měsíc posílá současným důchodcům, nepocházejí z nějakého naspořeného "fondu na horší časy". Vyplácí se rovnou z odvodů a daní, které právě teď platí ti, kdo chodí do práce.

Tabulka počtu starobních důchodců - dle Českého Statistického úřadu

Tady asi sami vidíte, kde je problém. Počet důchodců roste čím dál rychleji, máme relativně málo dětí a průměrná délka života se stále prodlužuje. Což je skvělá zpráva pro každého z nás, ale už méně pro státní rozpočet. Pokud totiž důchody financujeme průběžným systémem, o kterém už byla řeč, začíná to být čím dál větší oříšek.

Nevěříte? Klidně se přesvědčte přímo u zdroje — Český statistický úřad (odkaz) to ukazuje jasně. K dnešnímu dni (22. 6. 2025) je v Česku 2 255 887 seniorů (ve věku 65+). A pokud na tento odkaz kouknete o pár měsíců později, nejspíš tam uvidíte ještě vyšší číslo.

Jen malá poznámka: tabulka výše zobrazuje počet starobních důchodců, zatímco statistika ČSÚ ukazuje celkový počet lidí starších 65 let. Tyto skupiny se sice hodně překrývají, ale nejsou úplně totožné, vedle starobních důchodců tu jsou ještě invalidní nebo pozůstalostní důchody. Přesto to pro ilustraci bohatě stačí.

A tady máme jádro problému: ubývá lidí v produktivním věku (v poměru k seniorům) a tím pádem je méně poplatníků, z jejichž daní se vyplácejí dnešní důchody. Zároveň roste počet seniorů a tento růst se s velkou pravděpodobností nezastaví. Každému je asi jasné, co to znamená: náklady na důchody rostou a to nás přímo posouvá k dalšímu bodu.

2️⃣ Stát už dnes jede na dluh

Jako druhý důvod, proč mladší generace pochybují o tom, že stát zvládne dál garantovat štědré důchody, je rostoucí zadlužení Česka. Zadlužení ČR není extrémní, ale není ani nejlepší - částečně v kombinaci s očekáváním rostoucích důchodů v budoucnu, jsou tyto obavy ale zcela na místě. Otázka je to určitě ale širší, pojďme se ale podívat, jak si vlastně náš státní rozpočet stojí.

Tabulka přijmů a výdajů rozpočtu ČR - Ministerstvo financní České republiky (zdroj)

Jak je vidět, příjmy státního rozpočtu byly v posledních pěti letech pokaždé nižší než výdaje. Výsledkem je postupné a setrvalé zadlužování České republiky. Zatím nejde o žádnou katastrofu a tempo zadlužování se daří v posledních letech trochu brzdit — zejména během pandemie COVID-19 ale dluh narůstal opravdu rychle. Podle mě je ale fér dodat, že tehdy stát utrácel hlavně na ochranu zdraví a bezpečí obyvatel, což je jedna z jeho základních rolí. Z tohoto pohledu to bylo částečně obhajitelné.

Tabulka schodku státní rozpočtu ČR - Ministerstvo financní České republiky (zdroj)

Česká republika se zatím pořád řadí spíše mezi méně zadlužené státy. V poměru k HDP činí náš dluh zhruba 45–47 %. Pro srovnání: průměr zadlužení v zemích EU je kolem 83 % HDP (Itálie má asi 145 %, Francie 115 %, Německo 70 % a Estonsko jen 25 %). Takže ano, náš dluh zatím není extrémní. Problém je ale v tom, že roste rychleji, než je průměr EU a hlavním důvodem je stárnoucí populace, což je přesně ten problém, na který bychom měli myslet nejvíc. Máme ještě prostor to zastavit a stabilizovat, ale čas jednat se nám zkracuje.

A proč se to celé točí právě kolem důchodů, a ne třeba kolem jiných výdajů státu? Protože důchody jsou vůbec největší položkou rozpočtu ČR! V roce 2023 jsme na ně vynaložili přibližně 680 miliard korun, což odpovídá zhruba 35 % všech příjmů státního rozpočtu.

Teď si to spojte s tím, že počet důchodců dál poroste. Přidejte k tomu fakt, že průměrná výše důchodu se zvyšuje, dokonce rychleji než průměrná mzda - zatímco kolem roku 2000 představoval důchod asi 38 % průměrné mzdy, dnes už se blížíme k 50 %. Připadá vám takové tempo dlouhodobě udržitelné? Mně ne. A tady se právě láme chleba,  pokud chceme zachovat funkční důchodový systém, musíme tuhle dynamiku změnit.

V takové situaci se není čemu divit, že se čím dál častěji mluví o nutnosti omezit růst důchodů nebo posunout věk odchodu do penze. Velká část mladší generace si to uvědomuje a už dnes si odkládá peníze stranou mnohem důsledněji, než to dělala generace jejich rodičů nebo prarodičů. Mladí nechtějí spoléhat jen na stát, když vidí realitu — je téměř jisté, že nějaký státní důchod dostanou, ale zdaleka nebude tak štědrý, jak by si přáli.

Není proto překvapivé, že mladší generace občas kritizují tu starší a mluví o nutnosti omezení, protože tuší, že takový komfort, jaký mají dnešní penzisté, oni sami už pravděpodobně nezažijí.

3️⃣ Společnost se mění

Dalším důvodem, proč mladší generace nevěří, že stát dokáže zajistit pohodlný důchod, je změna životního stylu a hodnot. Dnešní mladí chtějí více svobody, flexibility a kontroly nad svými penězi. Usilují o finanční nezávislost a dobře vědí, že spoléhat se jen na "záruku od státu" není žádná jistota. Mnozí se proto snaží budovat vlastní finanční polštář a to klidně i s cílem odejít do "předčasného důchodu" ještě před dosažením oficiálního věku.

Navíc dnešní generace má k dispozici mnohem více možností, jak spořit a investovat efektivněji než kdy dřív. Od penzijního připojištění přes akcie a ETF až po nemovitosti a další investiční nástroje. Pro jejich rodiče nebo prarodiče byla velká část těchto nástrojů nedostupná nebo téměř neznámá. Dnešek ale nabízí skvělou příležitost tyto možnosti naplno využít. Současné mladší generace mají na svých bedrech nejen placení důchodů dnešním seniorům, ale zároveň vědí, že jejich vlastní penze z průběžného systému nebude zdaleka tak štědrá.

V neposlední řadě se proměnila i důvěra ve stát a politiky. Mladí často sledují, jak se politika mění z voleb do voleb, jak rychle padají sliby, a chápou, že největší jistota je ta, kterou si člověk vybuduje sám. Do vlády se čas od času dostane strana, která rozdává populární sliby a mluví o zlepšení života pro všechny — ale málokdo už řeší, kde na to vzít peníze. A pokud se najde někdo odpovědný, další volby to často smetou ze stolu. Bohužel hesla jako rozpočtová odpovědnost a dlouhodobé plánování se často bijí s "dárky pro voliče", které se slibují před každými volbami. Ať už jde o mimořádný příspěvek pro důchodce, nebo zvyšování platů státním zaměstnancům — všechno to někdo musí zaplatit.

Shrnutí

Ano, mladší generace mají skvělou příležitost vzít budoucnost do svých rukou a státu trochu ulevit. Proto má smysl začít plánovat, spořit a investovat co nejdřív, ať už je vám dvacet, čtyřicet nebo i padesát. Ti nejpřipravenější se možná jednou nebudou muset na stát spoléhat vůbec.

Nevyčítejme starší generaci, že je citlivá na jakékoli diskuse o důchodech. Tehdy měli jen omezené možnosti, jak se samostatně zajistit, a spoléhat na stát bylo logické. Dnes už ale žijeme v jiné době a odpovědnost se posouvá od státu k lidem. Zda je to dobře nebo špatně, nechám na Vás - ale spoléhat se pouze sám na sebe je ta ideální cesta, kam bych se minimálně já osobně chtěl dostat.

Pokud se počítáte mezi starší generaci, nevyčítejte prosím zase nám, že tyto diskuse vedeme, jen hledáme udržitelnější model. Díváme se možná více do budoucnosti a to, co vidíme, nás nutí jednat. Nezříkáme se odpovědnosti vůči vám, jen potřebujeme omezit budoucí růst a najít rovnovážný bod.

Žijeme tady všichni spolu. Naším společným cílem by mělo být zajistit každému důstojný život. A důchod se jednou dotkne nás všech a čím dřív si to uvědomíme, tím klidnější a svobodnější budeme jednou ve stáří.

Ale ve finále si svojí cestu musí najít každý sám.

Tak ať je ta Vaše úspěšná!